ACHAK.CZ - Asociace chovatelů antropomorfních koní

Kdyby kůň o své síle věděl

Autor: Michal Altair Valášek; Všechna práva vyhrazena, další použití či šíření bez svolení autora je zakázáno.

„Kdyby kůň o své síle věděl, nikdo by na něm neposeděl,“ praví staré české přísloví.

Ono je vůbec mudrosloví národa českého zdrojem přesných a zaručených rad pro život: díky němu jsme obeznámeni s názorem, že mluviti stříbro, mlčeti zlato, ovšem s přihlédnutím k tomu že líná huba, holé neštěstí. Stejně tak dobře víme, že vrána k vráně sedá, ačkoliv protivy se přitahují.

Nicméně vraťme se zpátky ke koním. Shora uvedené přísloví se totiž zcela jistě nevztahuje na jistý poddruh koní – na ty lidské.

Lidé ke svému erotickému vzrušení a uspokojení dokážou využít kdeco. Začátkem jedenadvacátého století kůže, biče a okovy představují poměrně konformní součást erotických hrátek. Není tedy problém strávit týden těžce vydřené dovolené ve společnosti sobě podobných, v jistém malém leč pohodlném letovisku na jihu Evropy, na týdenním setkání lidí, pro které „normální“ znamená málem urážku.

Jednou z populárních atrakcí tohoto setkání je Day at the races, neboli závody koní. Lidských koní – muži a ženy se obléknou do postrojů a celý den a noc stráví v roli závodních koní. V případě European Breeders Cup, neboli Evropského poháru chovatelů, je těžko říct, zda je to pořád ještě věc erotického povyražení. Až si někdy zkusíte přeskákat dosti náročný parkur, pochopíte, o čem mluvím.

Cílem je otestovat připravenost a zejména výdrž lidských koní, proto se běží celkem pět kol (každé je jiné) a pro celkové vítězství se posuzuje průměrný výkon. Nejvyšší důležitost má co možná nejnižší počet trestných bodů (shozených překážek) a při jejich rovnosti se počítá dosažený čas. Se všemi přípravami a přestavbami tato kratochvíle zabere celý den a antropomorfním hřebečkům a klisnám (jak se jim také často říká) dokáže dát pěkně zabrat.

Moje přítelkyně, a v určitých okamžicích též paní a cvičitelka, byla v dobrém rozmaru. Naučíte se rychle takovéhle věci sledovat, protože mohou rozhodnout o míře vašeho utrpení. Michaela spokojená byla – závody se konaly čtvrtý den, a tři dny poflakování se na pláži a na sluníčku mou teplomilnou „majitelku“ uvedly do dobrého rozmaru. Stejně tak skutečnost, že jsem měl docela dobrou šanci na vítězství.

Víte, ona tyhle věci bere dost vážně. Zkušenost mne naučila, že budu velmi šťastný kůň, pokud ji můj výsledný výkon potěší a ona bude moci získat stužku pro vítěze. V opačném případě ovšem budu kůň velmi nešťastný.

Na startu se mělo objevit okolo dvaceti koní. Většina z nich ale netrénuje, je to pro ně zábava jednou za rok. My, a pár dalších, jsme ovšem poctivě trénovali. Byli jsme také jednou ze stálic poháru – v uplynulých třech letech jsme ho jednou vyhráli a dvakrát nám vítězství uniklo jenom o vlásek.

Mé šance letos pozvedla náhoda způsobivší, že dva z mých obávaných konkurentů z minulosti letos nedorazili. Na startovní listině tak byla samá neznámá či nevýznamná jména a moje paní mi dala jasně najevo, že za těchto okolností očekává vítězství a nic jiného.

Když jsem se čtvrtý den ráno probudil, byla jako vyměněná. Už jsme nebyli dva milenci, bezstarostně laškující pod jižním sluncem, ale cvičitelka drezírující svého koně a odhodlaná dostat z něj ten nejlepší výkon všemi prostředky. Na lidské koníky může být trenér o dost přísnější, než na ty čtvernohé…

Kolem parkurového obdélníku se shromáždila pestrá směsice lidí. Někdo v džínsech, někdo v oblečku z přiléhavého latexu, někdo s obojkem na krku… Všichni se přišli podívat na koně. Když se mne někdo zeptá, proč jsem právě kůň, tak tohle je ten důvod. Jako závodní kůň sice jsem podřízený a svým způsobem ponížený tím, že jsem předváděn jenom v postroji v roli zvířete, ale zároveň jsem cenné zvíře. Mnoho diváků mne mé trenérce závidí, mnoho jiných by si se mnou rádo vyměnilo místo. A právě tahle dvojí role, ovládaného i hrdého koně, mne přitahuje a vzrušuje zároveň.

I tentokrát jsem si atmosféru vychutnával, byť zatím normálně oblečený a ve své obvyklé roli člověka. V břiše jsem cítil mírné mravenčení, jako pokaždé, když se na něco těším, ale zároveň se toho trochu bojím. Kráčíme k mírně stranou stojící budově stájí a já se pomalu propadám do své koňské role.

Michaela nás oficiálně přihlásila a vyzvedla naše startovní číslo. Cestou do našeho boxu míjíme naše časně se dostavivší protivníky, dvě kobylky a dva hřebce. Box číslo pět bude pro následující den a noc mým domovem.

„Svlékni se donaha,“ přikazuje mi Michaela a já ji poslechnu s vědomím, že je to na dlouhou dobu poslední lidský úkon, který jsem učinil. „Hodný hřebeček,“ poplácala mne po hrudi, „teď tu počkej, dojdu pro výstroj.“

Lehl jsem si na hromadu sena (sláma se lidským koním jako podestýlka nedává, ono i to seno je pichlavé dost), zavřel oči a zaposlouchal se do zvuků ožívajících stájí. Zvuky byly zcela autentické, cinkání postrojů je stejné u koní čtvernohých i lidských. O bydlení jsme se dělili i s několika jezdeckými koňmi, takže pachy byly také originální, stejně jako frkání ozývající se z vedlejšího boxu. Nevěděl jsem, jestli mám svého spolubydlícího litovat nebo mu závidět – vzdát se vší odpovědnosti na jeden, možná na pár dnů je zábava, ale do konce svých dnů bych koněm být nechtěl. Nebo chtěl?

Ze snů mne probralo poklepání bičíkem na stehno: „vstávej!“ Otevřel jsem oči a měl úžasnou možnost sledovat svoji jezdkyni odspodu. Zatímco jsem snil, přinesla plnou náruč výstroje a převlékla se. Anglický styl ježdění jí vždycky připadal příliš upjatý a dávala přednost westernovému. Když jsem pozoroval její ztepilou postavu, od špiček vysokých bot až po ohon narezlých vlasů zářících v dopoledním slunci, musel jsem uznat, že se opravdu hodí spíše na divoký západ, než do distingovaného prostředí anglické smetánky.

Michaela se usmála, moc dobře věděla, na co myslím. „Vstávej, kůže líná,“ zahudrala a znovu mě pleskla bičíkem – vůbec to ale neznělo zle. Poslušně, podle dávno naučených postupů, jsem vstal a postavil se s nohama rozkročenýma a rukama za hlavou. „Hodný hřebeček,“ byl jsem pochválen. Moje cvičitelka si vytáhla z hromady výstroje můj postroj a stáním zavoněl med.

Jedna z velkých výhod lidských koní spočívá v tom, že se mohou sami starat o svou výstroj. Nebo spíše musejí, alespoň v mém případě. Dělám sám sobě stájníka a vůni mazání na kůži se včelím voskem znám velmi důvěrně.

Jednou z mých povinností je totiž udržovat naši výstroj vzorně upravenou a v čistotě, takže jím každých čtrnáct dní ošetřuji všechny její kožené součásti.

Párkrát jsem to zkusil odfláknout, ale namátková kontrola zakončená řádným výpraskem důtkami (jako stájník si prý bičík nezasloužím) mne tomu rychle odnaučila.

Znovu jsem zavřel oči a jenom pohmatem cítil, jak mi moje paní nasazuje postroj. Pomalu, jeden chladný kožený pás za druhým, mi na těle přibývalo řemení. Jsem pořádný kůň a na ovládání takového je potřeba pořádný postroj. A jeho nasazení se nesmí odfláknout, pokud v něm mám běhat celý den a na závodech.

Má jezdkyně mi pomalu a cílevědomě utahovala jednu přezku za druhou, dokud jsem nebyl v postroji pevně sešněrovaný. Na první pohled je tato činnost kontraproduktivní, koně příliš omezovat, ale postroj si po chvíli sedne, a dost povolí. Kromě toho, jak jsem už říkal, práce s lidskými koníky se od těch skutečných liší.

Podle názoru mojí trenérky je právě schopnost a zejména ochota běhat a skákat i v omezujícím postroji, kdy cítím každý pevně utažený řemen, cílem výcviku a důkazem mé poslušnosti a podřízenosti.

Jako poslední součást výstroje dostávám mezi zuby gumové udidlo. Nosit ho delší dobu je – oproti obecnému přesvědčení – dosti náročné a nepohodlné. Na rozdíl od koňské není lidská čelist na použití udidla stavěná. Jeho průměr činí nemožným se do něj pohodlně zakousnout a pusa bolí. Na druhou stranu, pro podávání sportovních výkonů kůň tlamu nepotřebuje.

Ostatně, Michaela mi uzdu s udidlem nasazuje velmi ráda a často, protože jedině tak prý může zajistit, že budu chvíli zticha. Jest pravdou, že zvuk svého hlasu chovám v lásce a asi je to poznat z míry, v níž ho používám.

Skončili jsme s přípravou v boxu právě včas, zvonec svolávající ekipu k nástupu se ozval přesně ve chvíli, kdy mi Michaela k ohlávce připnula otěže.

V tom okamžiku jsem neměl čas to počítat, ale později jsem se ze startovní listiny dozvěděl, že nás startovalo celkem čtrnáct. Na startu byly zastoupeny dvojice různého pohlaví, národností a ras. A také vybavení.

Můj postroj, zručně a profesionálně vyrobený, ovšem mohutný a striktně účelový, ostře kontrastoval s ozdobným černozlatým postrojem na těle štíhlé klisničky, který doplňoval ve stejném stylu vyvedený oděv její paní. Závody mnoho lidí bere jako skvělou příležitost k předvedení nového a skvělého vybavení, které potěší oko.

Měli jsme, přesně podle pravidel, jedinou příležitost projít si dráhu a prozkoumat překážky.

První kolo, přesně podle očekávání, nebylo nijak zvlášť těžké, i když jemný písek pláže, sloužící jako podklad, dokáže koně pěkně potrápit. Jediným zákeřným místem byla nutnost obratu v ostrém úhlu, kterou pořadatelé dle mého soudu do parkuru zařadili úmyslně, protože spolehlivě oddělí zkušené od začátečníků. Nechcete-li ztratit drahocenné vteřiny, musíte mít ten správný grif.

Podrobným popisem prvního kola závodu vás nebudu unavovat – výsledek se dá nejlépe popsat okřídlením anglickým rčením „Eclipse první, zbytek nikde.“ Drobný problém spočívá v tom, že v tomto konkrétním případě jsme byli s přehledem na špici koně dva, oba bez trestných bodů.

Můj čas 93,9 sekundy sice stačil na první místo, ale s časem 94,5 mě těsně následoval dosud neznámý závodník, Španělský hřebec přihlášený pod jménem Red. Svému jménu dělal čest, protože byl oblečený do jasně červeného postroje, který se na jeho olivové pleti vyjímal docela zajímavě.

Když se na světelné tabuli objevily výsledky, naše pohledy se střetly, jak jsme si oba začali prohlížet konkurenci. Rozdíl pár desetin vteřiny nic neznamená, při ručním měření času je to rozmezí chyby rozhodčího.

Red měl proti mně výhodu kompaktnějšího vzrůstu, moje sedavé zaměstnání je na mně, obávám se, vidět až příliš. Nicméně pokud nikdy předtím neběhal, budu mít proti jeho lepší fyzičce výhodu ve zkušenosti.

Těsný výsledek mi však vyslal nepříjemné mrazení po páteři, protože k vítězství může vést daleko trnitější cesta, než jakou jsem si představoval.

Nebyl jsem sám, kdo zkoumal konkurenci. Michaela mne roztržitě popleskala, uvázala za otěže a vydala se k muži v černém, který třímal Redovy zářivě rudé otěže.

Nastražil jsem uši, abych mohl zachytit, o čem si povídají. Oproti skutečným koním mám ale v tomto ohledu jistou nevýhodu. Navíc se spolu bavili španělsky, takže jsem z dlouhého rozhovoru pochytil jenom pár slov: potro, casa particular a castigo. A ta rozhodně nevěštila nic dobrého. Trochu mě uklidnil vyděšený výraz, objevivší se v obličeji mladého hřebečka, který po mně střelil dalším zkoumavým pohledem. Možná se temné mraky stahují spíše nad ním, než nade mnou.

Vládkyně mého srdce se na Redova majitele usmála, přikývla a vrátila se ke mně. Odvázala mé otěže a odvedla mne do stínu ke stájím. To jsem ocenil, protože začínalo být nepříjemně horko a řemeny postroje se mi nepříjemně zařezávaly do zpocené kůže.

„Šikovný hřebeček,“ pochválila mne Michaela, „ukaž postroj.“ Pohladila mne po zádech, těsně vedle kůže postroje. Tohle gesto mne neuvěřitelně potěšilo a též vzrušilo. V přední části postroje, která dosti minimalistickým způsobem zakrývala mé přirození, začalo být najednou docela těsno.

Moje paní zatahala za několik řemenů, nespokojeně zamručela a rozepnula hlavní přezku na zádech. „Moc volný to máš, koníku,“ poznamenala a přezku utáhla o dírku těsněji, takže se mi široký řemen nepříjemně zařízl mezi půlky zadku. Bohům žalováno, tahle neočekávaná přísnost mě vzrušila ještě víc, než předtím neočekávaná laskavost.

„Hm, tady to rozhodně volný nemáš,“ poznamenala s významným pohledem na bouli v mém rozkroku. „Vzhledem k tomu, jak jsi nadrženej, určitě tě potěší, že jsem ti na dnešní večer smluvila rande.“

Nevím co mi přeběhlo po páteři, ale mělo to strašně moc nožiček a jednu studenější, než druhou.

„S tím hřebečkem, co jsi po něm pokukoval,“ ušklíbla se, zřejmě v odpověď na můj nechápavý výraz, „s Redem.“ S udidlem v hubě se těžko protestuje, a ještě hůře vysvětluje, že jsem nepokukoval. Tedy, pokukoval, ale jenom z důvodů ryze sportovních, za účelem odhadnutí síly protivníka.

„Dohodla jsem se s Mariem, jeho trenérem, že si tu soutěž trochu zpestříme soukromou sázkou. Spáříme vás spolu, ten kdo z vás vyhraje, ošoustá poraženého.“

Ta ošklivá věc se spoustou nožiček mi seběhla po zádech zase zpátky dolů. Bohužel tam neskončila a prosmýkla se mi mezi nohama a začala mne šimrat na varlatech.

„Mario si myslel, že by to mohla být pro vás pro oba docela zajímavá lekce, a zajímavá pobídka k vyšším výkonům, protože nikdo z vás nebude chtít být dole.“ Michaela se usmála: „a protože ti věřím a myslím si, že jsi lepší, řekla jsem si, že by to pro tebe mohla být moc dobrá odměna.“

Tak odměna. Šest desetin vteřiny. A nejhorší na tom je, že z toho jejího upřímného úsměvu nedokážu ani vyčíst, jestli to myslí jako ironii, nebo vážně.

Moje jezdkyně, a zdá se, že momentálně i mučitelka, mě zase uvázala za otěže. Prohodila „chvíli tady počkej, jdu se podívat na trasu dalšího kola,“ popleskala mě po zadku a odešla z dohledu, ke kolbišti za rohem.

Tedy, ne že bych měl něco proti jiným klukům, alespoň v rovině teoretické, jaksi. Nemuselo by být špatné získat jisté zkušenosti v tomto směru, ale… Ale pokud možno ne právě tímto způsobem. To nemůže myslet vážně, jenom mě straší a chce mě pobídnout k lepšímu výkonu, když vidí, že to nebude procházka růžovým sadem. A je žárlivá. Tolik ta vědomá a zodpovědná část mého mozku.

Jeho druhá polovina se nedala: „Vážně to myslí, znáš ji… A pokud jde o žárlivost, o tomhle už jste několikrát vtipkovali. Jako o trestu za tvoji věčnou nadrženost. S holkou by tě nenechala, ale s klukem… Je ovšem otázkou, jestli to bude fungovat,“ dodala uštěpačně s odkazem na mou erekci tak intenzivní, že se stávala bolestivou, „abys to nakonec neprojel schválně.“

Tuto mírně schizofrenní debatu přerušil návrat mé škodolibé jezdkyně, která mne vedla k dalšímu kolu skoků na kolbiště. Tentokrát byl kurs parkuru podstatně složitější a byl ostře lomený hned dvakrát. To jsem v zásadě i vítal, protože mi to proti Redovi poskytovalo, čistě teoreticky, výhodu. Snažil jsem se přemýšlet nad trasou a současně zahnat pocit, obvykle popisovaný lingvistickou formulí hučení v klacku. Což jde mimochodem pěkně blbě, když vás mezi půlkami tlačí těsně utažený řemen postroje.

Těžko říct, zda to bylo tím hučením. Možná mi jenom sladká Epona, keltská bohyně koní, z rozmaru odepřela svojí přízeň. V každém případě jsem na dráze zazmatkoval, zabočil krátce do špatného směru a v nastalém zmatku shodil jednu z překážek. K dovršení mé smůly rozhodčí vyhodnotili moje zmatkování jako zastavení před překážkou a přihodili mi za něj další trestný bod.

Eufemisticky by se to dalo opsat výrokem, že jsem svou paní nepotěšil. O hloubce jejího rozčarování však svědčí spíše prozaický popis nastalé skutečnosti. Ještě na kolbišti, hned po proběhnutí cílem, mě rázným tahem za otěže přiměla předklonit a na vystrčený zadek mi k obveselení vůkol shromážděných davů vysázela několik přísných ran jezdeckým bičíkem.

Náladu mi nezlepšilo ani číslo šest, což byla ona štíhlá klisnička v černozlatém postroji. Není všechno zlato, co se třpytí, poshazovala co šlo. A po tomhle výkonu se na ni její paní ani křivě nepodívala, natož aby měla zadek v ohni.

S mnohem větším zájmem jsem pozoroval Reda, který měl číslo sedm. Protože koně nemohou sledovat výkon těch před nimi, naprosto přesně zopakoval moji chybu, na témže místě a shodil stejnou překážku. V jeho případě ale rozhodčí nedospěli k závěru, že se jednalo o nepovolené zastavení před překážkou, takže vyvázl s jediným trestným bodem. Svět je tak strašně moc nespravedlivý!

Redův jezdec byl ovšem s výkonem svého hřebce spokojen zhruba stejně, jako moje paní s tím mým. Možná právě jí inspirován, i on ještě na kolbišti Redovi vysázel pěkných pár poctivých ran přes zadek.

Když jsem sledoval rudé stopy na zadku nešťastného hřebečka, napadlo mne, že to bere opravdu stylově: aby mu sedl ke jménu, má červený postroj i zadek. Obávám se ovšem, že vzhledem ke stavu mého vlastního pozadí byla ovšem tato myšlenka poněkud nemístná.

Výsledek druhého kola byl dost hrozný. Redův výkon stačil na druhé místo, s časem 90,3 byl nejrychlejší, ale měl jeden trestný bod. Moje dva trestné body a čas 93,6 mě odsunuly na čtvrté místo.

Po druhém kole následovala polední přestávka, aby se vážené obecenstvo mohlo v klidu naobědvat. My, koně, jsme byli odvedeni k odpočinku do stájí. Pokud máte na sobě utažený postroj a chystáte se den strávit skákáním, není vydatný oběd to, po čem byste toužili, očekával jsem, že dostanu tak jednu müsli tyčinku k zahnání hladu.

A jak jsem pozoroval svoji naštvanou velitelku, nebyl jsem si jist ani tím. Ne, že by se vztekala, nebo nějak soptila, ale z jejích pohledů a pohybů to bylo jasné. To mne trochu překvapilo: je soutěživá, to jistě, svým způsobem to prožívá ještě víc než já, ale zase ne natolik, aby se na mne kvůli tomu zásadně zlobila.

Michaela mne bez jediného slova odvedla za stáje, ke koňské sprše. Konstrukce vypadala trochu jako bradla s nestejnou výškou: přes jedno břevno, zhruba ve výši pasu, se koník přehnul. Za druhé mohl být připoután za ruce a u země za kotníky. „Přehnout!“ přikázala mi stroze.

V tom okamžiku mne opravdu zamrazilo. Ačkoliv je tato poloha výjimečně vhodná pro mytí všech míst na těle (a proto se tomu říká „koňská sprcha“), dá se bezpečné připoutání použít i pro výprask. A já opravdu nechtěl dostat. Jednak jsem se na to fyzicky necítil, být koněm na závodech je dosti vyčerpávající. A kromě toho by to nebylo spravedlivé, neudělal jsem nic, za co bych si zasloužil trest.

Zaváhal jsem a příkaz nesplnil, zůstal jsem v obavách stát na místě a možná jsem se začal trochu klepat. „Přehni se,“ přikázala mi Michaela znovu a přejela mi rukou po zádech. Možná vědomě, možná bezmyšlenkovitě, ale v tom důvěrně známém pohybu bylo něco, co mě přimělo poslechnout a důvěřovat jí. Nikdy mou důvěru nezradila a nikdy předtím mi neublížila. A nikdy by to neudělala. Udělal jsem krok vpřed a bez odporu se nechal připoutat za ruce a za nohy. „Hodný,“ poplácala mne má paní po hřbetě a odešla.

Zůstal jsem, nejistý, stát na slunci, které se rozpalovalo do poledního žáru. Už jenom být tu takhle připoutaný, zpocený a s koženým postrojem zaříznutým do kůže, bylo za trest. Tím spíše, když jsem nevěděl, co se mnou bude dál, a proč Michaela odešla.

Prostranství za stájemi nebylo tak docela opuštěné, dlouhá budova byla průchozí a ústily sem zadní dveře. Kromě mně tady ještě jedna jezdkyně odstrojovala svoji kobylku (číslo devět) a jakýsi francouzský pár o čemsi diskutoval (on držel v ruce vodítko, které končilo na obojku připnutém na jejím krku).

Cinkání postrojů a další běžné zvuky z budovy stájí najednou přerušily dva zvýšené hlasy, ve španělštině. Znělo to jako hádka a jeden z těch hlasů téměř jistě patřil mé paní. Ne paní. Mojí lásce, která se někde s někým hádala, zatímco já jsem tady byl bezmocně připoutaný, nahý a v tom pitomém postroji. Hádka utichla stejně rychle, jako začala. Pár okamžiků bylo ticho završené velice zřetelným českým výkřikem: „Ty mi můžeš tak akorát políbit prdel!“

Tenhle hlas patřil mé Michaele zcela určitě a já jsem začal přemýšlet, jak bych ostatní přítomné (kteří jenom krátce zvedli hlavu při nečekaném vyrušení) přiměl, aby mě odvázali.

Naštěstí přesně v tom okamžiku vyšla moje láska z vrat stáje. Vztek z ní sice jenom sálal, ale byla zjevně v pořádku a nezraněná. V jedné ruce nesla tašku s naší výstrojí a ve druhé držela jezdecký bič, který od návratu ještě neodložila.

Vlna strachu a vzteku odplynula, ale úleva neměla dlouhého trvání. Když moje – teď už zase – paní položila tašku na zem, prohnula bičík v obou rukou a ze vzdálenosti několika metrů si mne začala prohlížet, vnitřnosti se mi scvrkly do malého, tvrdého a velmi těžkého kamene.

Díval jsem se proti slunci a nevěděl jsem, jak se tváří, ale neodvažoval jsem se pohnout. Paní ke mně přistoupila zezadu, a když jsem viděl, jak křečovitě svírá rukojeť biče, raději jsem zavřel oči. Byl jsem připraven v okamžiku, kdy dopadne první rána, zakřičet stopku a celou hru ukončit.

Uplynulo několik století, než vzduch prořízlo svištění biče. Ozvalo se kovové zazvonění a rozvibrované břevno mě praštilo do pánevních kostí. Otevřel jsem oči a uviděl, že Michaela silnou ranou přerazila laminátový bičík o kovovou nohu stojanu.

Podívala se na zbytky ve své ruce, mrskla jimi o zem a vypadala jako by si poprvé všimla, že tam stojím a jsem dost vyděšený. „Neboj se,“ pohladila mě po ramenou. Zaváhala. „a… promiň.“

S udidlem mezi zuby jsem nemohl nic říct, tak jsem jenom zavřel oči. Myslím, že mou úlevu pochopila i tak. Ještě jednou mě pohladila po zpocených zádech, a začala mi rozepínat přezky na postroji.

Byl jsem osvobozen od veškerého řemení, kromě ohlávky s udidlem. Myslím, že to moje paní udělala schválně, abych se jí nemohl vyptávat na to, co se stalo.

Vzala do ruky hadici, a když na má záda dopadl proud studené vody, zaječel jsem. Michaela rychle úzký proud přepnula na rozprašování a zahalila mě oblakem drobných kapiček. To jsem přijal s povděkem, protože jsem byl úplně rozpálený a skoro jsem cítil, jak se při dopadu na mou kůži kapičky vody hned odpařují…

Postupně snižovala rozptyl vodního proudu a nakonec mě důkladně omývala a masírovala tím samým proudem, který mi ještě před chvílí způsobil málem šok. Užíval jsem si to tak, že jsem se i zapomněl stydět za to, že jsem tady před cizími lidmi úplně nahý, protože po sundání postroje zmizela i ta minimální ochrana mé ctnosti, kterou jsem byl vybaven. Na druhou stranu, studená sprcha způsobila, že mé příslušenství bylo tak scvrklé, že by těžko mohlo někoho pohoršit.

Ostatně, nebylo koho – na plácku zbyl jenom zamilovaný párek Francouzů a ti nás sledovali s živým zájmem. Kromě toho, dívka na sobě měla plavky tak minimalistické, že na tom byla v podstatě stejně jako já – a navíc se při pohledu na mě smála tak, že to na pohoršení rozhodně nevypadalo.

Michaela vypnula vodu a konečně mě nechala odpočinout. Vtom k ní přistoupil Francouz, stále s dívkou na vodítku a požádal ji (anglicky, takže jsem tomu rozuměl), jestli by mu na malou chvíli nepůjčila tu hadici. Moje paní mu nepříliš ochotně vyhověla, ale on se bleskurychle otočil a děvče zlil silným proudem vody od hlavy až k patě. Dívka se snažila utéct, ale protože ji pořád držel za vodítko, neměla šanci, takže jenom ječela a zmítala se na konci vodního proudu. Částečně smíchy, částečně tlakem studené vody.

Mladík vypnul vodu, s dvorným poděkováním vrátil hadici mé paní. Své promoklé subince s úsměvem řekl francouzsky něco, čemu jsem sice nerozuměl, ale podle tónu to nemohlo být nic jiného, než „to máš za to, že se směješ cizímu neštěstí“.

Pobavilo mě to tak, že jsem zvedl hlavu a táhle zařehtal tak nahlas, jak mi jenom udidlo dovolilo.

Michaela mne odvedla zpět do mého boxu a sundala mi i ohlávku, což jsem kvitoval s povděkem, protože čelisti mě už docela bolely. „Počkej tady na mne, koníku, dojdu si ulovit něco k obědu,“ popleskala mne moje jezdkyně, hodila mi dvě tyčinky a zmizela z mého dosahu dříve, než jsem dokázal rozhýbat ztuhlé čelisti natolik, abych se jí zeptal na to, co mne tak zajímalo.

S povzdechem jsem se svalil na hromadu píce a užíval si relativního klidu a relativní temnoty, proti jasnému slunci venku.

Přes pažení vedlejšího boxu se na mne podívala koňská hlava. Bílá s černými skvrnami. Můj soused mě chvíli pozoroval a pak ohrnul pysky a zašklebil se. Zašklebil jsem se na něj taky. Koník si odfrkl a hlava zmizela.

Rozbalil jsem tyčinku s rozinkami a začal ji žvýkat s vědomím, že nic dalšího hned tak nedostanu. Ne že bych si stěžoval, s plným žaludkem se běhá opravdu špatně. Šustění obalu znovu probudilo zvědavost v mém sousedovi odvedle a nad pažením se znovu objevila flekatá hlava.

Protože je vždy dobré mít přátele mezi svými, snědl jsem tyčinku až na poslední kousek, který jsem zdvořile na dlani nabídl koníkovi. Šikovnými pysky ji uchopil a ochotně sežral. Ke zmizení se hlava neměla, kůň správně vytušil, že to není všechno. S druhou tyčinkou jsem naložil stejně, její větší kus jsem snědl já a menší kůň. Dokončiv dnešní oběd, drbal jsem koně po nose a cítil se všeobecně v míru se světem.

V tomto veselém stavu mne našla i Michaela, když se vrátila z oběda. Vypadalo to, že se jí nálada výrazně zlepšila. Laškovně mě popleskala po zadku a ukázala ven z boxu: „Tak klusej, prdelko. Přijdeš namazat.“ Odfrkl jsem si nad neuctivým oslovením, ale poslušně jsem se vydal na plácek za stájemi. Moje jezdkyně šla za mnou a nesla tašku s výstrojí.

„Přehnout,“ ukázala na důvěrně známou konstrukci. Teď už zcela bez váhání a bez odporu jsem se přehnul a nechal se připoutat za ruce i nohy. Věděl jsem, že připoutání bude tentokráte skutečně potřeba. Ne snad proto, že by mě čekalo něco extra bolestivého, ale vyloženě nesnáším, když na mne někdo matlá nějaký krém, navíc mastný. A moje středoevropská kůže ochranu před odpoledním sluncem opravdu potřebovala.

Usmál jsem se při pomyšlení, že i tak budou světlejší místa po dlouhou dobu prozrazovat, co jsem měl na dovolené na sobě. Nevadilo mi to, nesvlékám se před nikým, za kým bych se za svůj postroj musel stydět.

Michaela mi jako první natřela obličej, krk a hrudník, aby mi mohla nasadit uzdu. To udělala vzápětí a já se pomalu zase začal cítit jako závodní kůň, když se pečlivě propracovávala přední částí mého těla způsobem kombinujícím natírání opalovacího krému a masáž. Nevyhnula se ani mému příslušenství, které na to odpovídajícím způsobem reagovalo. Ona ovšem pokračovala nezměněným tempem, bez ohledu na to, kde se její ruce právě nacházely.

Další přišla na řadu má ramena, záda, zadek (ani zde svůj rytmus nijak nezměnila) a úplně na konec stehna a lýtka. Začal jsem se cítit fakt dobře, až na ten lepivý pocit na kůži, jako obvykle. Má pečovatelka si mi stoupla za záda a kochala se chvíli svým dílem. Asi někde objevila nedostatečně namazané místo, pomyslel jsem si, když jsem slyšel, jak si do ruky vymáčkla další dávku krému.

„Ale musím říct, že mne tvůj výkon v posledním kole nepřesvědčil, hřebečku.“ Ta ošklivá nohatá věc se vrátila. „Kdybych věděla, že tak moc toužíš po tom, abys musel podržet jinému hřebci, mohla jsem to zařídit i bez sázek. Stačilo říct.“ Mezi půlky mi zajela ruka a zatrnulo mi, když jsem si uvědomil, že v gumové rukavici. Okamžitě jsem instinktivně stáhnul zadek a byl jsem za to ihned odměněn ostrým plesknutím přes mastné půlky.

Věděl jsem, co bude následovat, a také že nemá smysl se tomu bránit – tím spíše že tady stojím připoutaný, přehnutý a s nohama rozkročenýma. Podvolil jsem se a jenom jsem slabě vydechl, když mi paní rychlými a ne právě jemnými pohyby promazávala zadek.

„Zkusím tě trochu lépe pobídnout, motivovat k vítězství,“ zasmála se. „A pokud to nepomůže, tak budeš alespoň pro Reda pořádně připravený.“ Moje cvičitelka se shýbla do tašky s výstrojí a pomalu, pečlivě a nesmlouvavě mi do zadku zavedla anální kolík.

Při výcviku jsem se s ním – a s jeho účinky – obeznámil docela důkladně, ale bylo to poprvé, kdy jsem s ním měl běhat na závodech – a na veřejnosti. Znovu jsem zalapal po dechu a zrudnul jsem ponížením. A studem, protože jsem si moc dobře uvědomoval, že díky tomuto zacházení mi zase penis stojí jako tyč.

Na rozdíl od většiny podobných výrobků nebyl kolík, který jsem měl momentálně v sobě, vyroben z měkké, gelovité hmoty ale z poctivého tvrdého plastu. Takže se rozhodně nepodvolí a nepřizpůsobí. Má kónický tvar a směrem k základně se rozšiřuje, takže nedrží. Zároveň se dá snadno přidělat k silnému řemenu postroje, který mi vede mezi půlkami.

Kombinace těchto parametrů zajišťuje, že slova mé paní o té přípravě pro Reda nebyla v nejmenším přehnaná. Kolík má tendence vypadávat, ale pevně utažený postroj mu to nedovolí a při každém kroku ho vrátí zpět. Stačí čtvrt hodinky mírného výcviku a můj zadek bude připravený na cokoliv. Jak se bude daný stav věcí projevovat při skákání přes překážky, jsem radši nedomýšlel.

Paní mne s uspokojením popleskala po zadku a jala se rozmotávat postroj, zatímco já jsem se všemi silami snažil udržet kolík v sobě. Obvyklá reakce mé trýznitelky v případě, že mi kolík vypadne, totiž spočívá v okamžité aplikaci větší velikosti s jízlivými poznámkami o tom, že když holt mám vyšukaný zadek, je třeba přitvrdit.

Tentokráte se ale situace vyvinula relativně příznivě a bez nehod. Byl jsem navlečen a zašněrován do postroje a samozřejmě že si má paní dala pečlivě záležet, aby byl důkladně utažený, zvláště v některých vybraných partiích.

Už potřetí se dnes ozval zvonec, vyzývající jezdce k nástupu na kolbiště. Veden za otěže jsem kráčel za svou paní. Nešel jsem právě jistě, ono tělu chvíli trvá, než si na ten pocit zvykne.

Přistoupil k nám francouzský pár, který jsme už potkali při mém „plavení“ a muž s vodítkem anglicky řekl Michaele: „Má přítelkyně mě požádala, abych vám řekl, že máte pěkného a dobře vycvičeného hřebce.“ I když jsem jí neviděl do tváře, všiml jsem si z držení těla, jak má paní najednou ztuhla a dobrá nálada byla ta tam. A její „děkuji“ znělo opravdu ledově. Francouze to pravděpodobně také poněkud zarazilo, nicméně nehodlal se vzdát tak snadno: „a mne napadlo, že by z Joanne mohla být docela pěkná pony girl, tak jsem se chtěl zeptat, zdali byste nám nemohla dát pár rad, jak začít.“ Odpověď „nemohla, a teď mne omluvte, spěcháme na soutěž“ byla zdvořilá jenom formální větnou stavbou, rozhodně ne tónem, jímž byla pronesena. Michaela mě trhnutím za otěže uvedla do pohybu a prošli jsme kolem zkoprnělého páru.

Myšlenky na její netypicky nezdvořilé a chladné chování jsem rychle vytěsnil z hlavy, neboť jsem se musel soustředit na náročnou dráhu parkuru přede mnou. Jeho rozvržení bylo vskutku ďábelské, protože čtyři překážky byly za sebou postaveny tak, že na ně kůň musel jít absolutně správně. Pokud to udělal, snadno přeskákal všechny čtyři. Pokud mu ale náběh na první nevyšel, byla to poukázka na čtyři trestné body. Modlil jsem se k Eponě, abych to nebyl já, kdo je získá. Opravdu jsem své paní v jejím rozpoložení nechtěl dát sebemenší záminku k dalším represáliím.

Ve vyhrazeném stání jsem sice neviděl výkony svých čtyř předchůdců, ale slyšel jsem komentátora, z jehož výroků vyplývalo, že právě hvězdné výkony nepředvedli. Soustředil jsem se také na to, abych si co nejlépe zvykl na pocit cizího předmětu v zadku.

Když jsem vyběhl na dráhu, jako vždy jsem přestal všechno ostatní vnímat. Diváky, nepříjemné škubání postroje, trápení mých citlivých míst… Upnul jsem se jenom na precizní provedení parkuru, na co nejrychlejší a nejefektivnější skoky a zákruty. Zajímalo by mne, jak jsou na tom skuteční parkuroví koně, jestli se dokážou vědomě takhle soustředit.

Epona byla zřejmě spokojena s výsledkem svého kanadského žertíku z minulého kola, a v tom aktuálním nade mnou držela ochrannou ruku. Celý parkur jsem proběhl bez jediného trestného bodu. Svůj čas jsem neznal, protože ten se zveřejňuje až na konci kola, ale nepochybně jsem byl první, kdo zatím prošel bez ztráty kytičky.

Tentokráte jsem byl hned na kolbišti políben a nadšeně objat já. Nálady mé paní se leckdy mění rychleji, než dokážu zaznamenat. Když mě odváděla pryč, říkala mi, že jsem „nádherný, rychlý a šikovný hřebeček“ a taky že mne miluje. Doufal jsem jenom, že pod dojmem současného opojení nezařadí onen malý doplněk do standardní výstroje pro všechny závody.

V euforii – z vlastního výkonu i z nadšení dívky, na které mi v daném okamžiku záleželo nejvíc na světě – jsem ani nezaznamenal výkon čísla šest, té kobylky ověšené cingrlátky a viděli jsme až Reda.

Nepřeji nikomu nic zlého, ale v případě někoho, kdo by mne mohl za chvíli opíchat do zadku, jsem ochoten udělat výjimku. Epona byla zjevně v opravdu dobrém rozmaru a dovolila Redovi předvést neuvěřitelný výkon: ačkoliv na obávanou čtveřici překážek naběhl úplně špatně (a přišlo mi, že vinou svého jezdce, který ho svými pokyny zmátl), s vypětím všech sil a neuvěřitelným štěstím je přeskákal. Dostal jediný trestný bod, protože shodil jenom jedinou z nich, i když na nich ztratil spoustu času.

Obecenstvo Redův výkon nijak zvlášť neocenilo. Ale obecenstvo taky nikdy neskákalo přes ty zatracené překážky! I jeho jezdec si byl pravděpodobně velice dobře vědom své neblahé role v celé události, takže jeho zpocený hřebeček si vysloužil pochvalné popleskání po plecích, a ne další výprask před publikem.

Oficiální vyhlášení výsledků potvrdilo, co jsme všichni viděli. Bez trestných bodů a s časem 90,6 jsem toto kolo vyhrál a zároveň se v celkovém pořadí vrátil na první místo. Redův výkon, jediný trestný bod, byl sice obdivuhodný, ale stál ho celých 98,4 sekundy, což ho odsunulo na třetí místo v kole a druhé místo v celkovém pořadí.

Dozvěděl jsem se také, co se stalo s onou elegantní kobylkou s číslem šest. Protože se nedostavila ani na opakovanou výzvu, byla dvojice diskvalifikována z celého poháru. V obecenstvu to zašumělo – že často někdo odstoupil, patřilo u závodu této náročnosti k věci, ale aby se ani nedostavil, to nemělo obdoby.

A možná se mi to jenom zdálo, ale mohl bych přísahat, že když oznamovali tu diskvalifikaci, mojí paní po rtech proběhl úsměv zadostiučinění.

Vraceli jsme se zpátky do stájí a míjeli jsme onu francouzskou dvojici, která – nepříliš překvapivě – zjevně netoužila po další konfrontaci s mojí cvičitelkou. Byli ovšem, překvapeni stejně jako já, když přehodila moje otěže přes větev a sama se k nim vydala.

„Když jsme se naposledy potkali, byla jsem naštvaná na někoho jiného, a vy jste byli zrovna v cestě,“ oslovila je a podívala se Francouzovi zpříma do očí: „Pokud váš zájem pořád trvá, budu vám ráda nápomocna i se svým koněm.“

Francouz zamrkal a něco řekl své dívce, asi jí to překládal. Rozvinula se mezi nimi krátká konverzace, po níž mladík řekl mé paní, že její vysvětlení chápe a rád její nabídky využije. Kráčeli s námi ke stájím a trapnost předchozího okamžiku postupně smývala radost, která z Michaely sálala. Bavili se o koních, i když plynulost konverzace poněkud narušovalo, že Joanne neuměla anglicky a moje paní zase francouzsky, takže Peter musel překládat.

Zajímali se obecně o naši motivaci, a o pravidla soutěže. Peter zjevně svou mladičkou otrokyňku rád předváděl (a jí to zřejmě také nebylo proti mysli), a představa drezůry před obecenstvem se jim oběma moc líbila.

Řeč přišla i na mne a musím přiznat, že ač mohla být pouhou zdvořilostí, slova chvály z jejich úst mne potěšila. „Což o to, rychlý on je, když chce,“ souhlasila moje paní. „Ale má problém s výdrží. A hlavně s poslušností. Ono je s hřebci prý obecně víc práce, s klisnami je to prý jednodušší. Na druhou stranu, pořádný hřebec snese i přísnější zacházení,“ ukázala na ještě viditelnou stopu biče na mé zadnici, od výprasku po zkaženém druhém kole.

Bavili se, jako bych tam nebyl. Tenhle důkaz mého podřízeného koňského postavení mne opět přivedl do stavu vzrušení. A moc nepomáhalo ani sugerovat si, že když se oni mohou o mně bavit v mé přítomnosti jako o zvířeti, já mohu mít jako zvíře erekci.

Joanne cosi poznamenala. Peter se rozesmál a přeložil: „prý to nevypadá, že by mu vzpomínka na to byla úplně nepříjemná.“ Paní se ušklíbla a dodala: „většina hřebců je věčně nadržených a Sager není žádná výjimka. Dá se to docela dobře využít ve výcviku.“ Naštěstí toto téma dále nerozváděli, stejně jako si nikdo nevšiml mohutného ruměnce, který stoupal do mých tváří.

Peter změnil téma: „Zaujal mě váš postroj, viděli jsme tady spoustu různých, ale nic jako máte vy.“ Moje jezdkyně se usmála: „Tenhle je dělaný na míru, a pokud to myslíte vážně, nechte si taky nějaký vyrobit na míru.“ Tohle mohu potvrdit. Braní měr sedlářem na nahém těle bylo sice jedním z nejvíce ponižujících okamžiků mého života, ale postroj fungoval i při dlouhodobém nošení. „Mohu vám dát kontakt na našeho sedláře, i když pro vás bude Praha dost z ruky.“

Joanne projevila přání si postroj lépe prohlédnout a politovala mne, že jsem v něm tak sešněrovaný. Michaela jí ochotně vysvětlila svou teorii, podle níž je nejcennější právě poslušnost, která se cení tím výše, čím je poslouchání rozkazů pro koně nepříjemnější. „Skutečnému koni bych řemení nikdy takhle nepřitáhla, ale jeho cílem,“ poplácala mne, „není jenom podávat výkony, ale hlavně prokázat svou poslušnost a podřízenost vůči své paní.“

Dívka se mne téměř neznatelně dotýkala konečky prstů, jako by se mne trochu bála. Byl to úžasný kontrast oproti jistým a sebevědomým dotykům mé cvičitelky. Ta si byla jista, že ji ve všem poslechnu (a jistě by si poradila i kdyby ne). Joanne ve mně viděla sice spoutanou, ale sílu, přistupovala ke mně jako ke skutečnému koni, který by ji mohl nabrat kopytem.

Joanne dále zkoumala systém přezek na mých zádech, a když po hlavním řemenu dorazila až k mohutnému kolíku v mém zadku, vychrlila ze sebe překvapený proud francouzštiny.

„Ptá se, jestli takhle chodí všichni koně, jestli to bude muset nosit i ona.“

„Všichni koně ne,“ usmála se moje paní, „jenom ti zlobiví.“

„A jak zlobil,“ ptala se s perverzní zvědavostí Joanne.

„Spíš se málo snažil a málo trénoval, tak jsem se rozhodla ho trochu motivovat,“ objasňovala Michaela a podrobně vyložila čím dál tím pobavenějšímu páru princip sázky s majitelem Reda. Když skončila, všichni tři se pobaveně smáli. To mě trochu urazilo, takže jsem se snažil pohrdlivě zafrkat. Peter mne bezmyšlenkovitě popleskal, jako kdyby chtěl uklidnit skutečného koně, čímž mé pocity rozhodně nezlepšil.

„Mluvila jste o tréninku, slečno Michaelo, to mne zajímá,“ zeptal se Peter, zjevně sám za sebe. „Jakým způsobem Falka na závody připravujete?“

To zrovna nebylo téma, které bych chtěl na veřejnosti probírat, ale jako kůň jsem zjevně neměl ani poradní hlas. „Obávám se, že tady padá vina trochu i na moji hlavu, je líný a měla jsem být důslednější. Pořádné proběhnutí na lonži sice nic nenahradí, ale dobrá příprava v domácích podmínkách je třeba rotoped.“

Jo, tak na ten si pamatuju. Na hodiny, které jsem na něm nahý strávil šlapáním předepsaného počtu kilometrů. A zejména na ty poslední kilometry, které jsem obvykle musel šlapat v předklonu a ve stoje a moje trenérka mě pobízela k vyššímu výkonu bičíkem, důtkami, nebo čímkoliv co jí zrovna padlo pod ruku.

„Kromě toho, už jsem popisovala, že se dá při výcviku využít té jeho věčné nadrženosti,“ pokračovala moje trýznitelka.

Přál jsem si, aby se pode mnou země otevřela, pohltila mne a zase se za mnou zavřela. Tedy jedna moje část si to přála. Ta druhá doufala, že moje paní bude v popisu svých výcvikových metod pokračovat, protože i tohle ponížení je součást mého koňského výcviku a navíc je tak straaaaašně vzrušující…

Michaela zjevně poslouchala spíše moji zvrhlejší část, protože se zdrcujícím smyslem pro pravdomluvnost a detail pokračovala: „Takže mu třeba povolím, aby se vystříkal jenom, pokud předtím udělá třeba padesát sklapovaček. Jindy zase…“

Když se nadechovala, aby pokračovala v podrobném popisu našich praktik, smilovala se nade mnou všechna místně a věcně příslušná božstva a od kolbiště se ozval zvon vyzývající k nástupu k předposlednímu, čtvrtému kolu závodů.

„Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas letí,“ povzdechla si moje jezdkyně. Nicméně dopovím vám to potom. Teď je čas jít zpátky do práce. Klusej, koníku!“ zavýskla a pleskla mne přes zadek přesně tím způsobem, že mi do něj zarazila vyčnívající část kolíku. Ať už to byla úmyslně nebo nedopatřením, fungovalo to: vyjekl jsem a vystartoval tryskem.

„Hou, hou, pomalu,“ přitáhla mi paní otěže. „Zase tak moc nespěcháme, to si schovej na závody.“

Čtvrté kolo obsahovalo zpestření v podobě nutnosti proběhnout vodní clonou. To by představovalo v horkém letním odpoledni spíše vítané osvěžení, kdyby vodní clona nebyla umístěna přesně tak, aby koně oslepila těsně před odrazem na překážku. Takové umístění vyžadovalo přesnou souhru koně a jeho cvičitele, který mu musel otěžemi nebo bičíkem dát v pravou chvíli znamení k odrazu. A také důvěru koně, který skákal do neznáma. Kromě této záludnosti kurs obsahoval ještě jeden obvyklý ostrý obrat, který ovšem zkušeného harcovníka jako mne nemohl rozházet.

Když na mne došla řada, překážku s vodní clonou jsem překonal hravě, jsem zvyklý nechat se řídit otěžemi a odskočil jsem přesně v pravou chvíli. Zradil mne ten ostrý obrat, který jsem podcenil. Podklouzly mi nohy a málem jsem upadl. Podařilo se mi sice na poslední chvíli chytit zpátky rovnováhu, ale málem mě přeštípl řemen postroje a ztratil jsem drahocenné vteřiny. Víc ale záleží na bodech, a já žádný trestný nezískal!

Protože číslo šest bylo diskvalifikováno, šel hned po mně Red. Musel jsem objektivně uznat, že jeho výkon byl lepší než můj (nepřerazil se) a jeho pán si ho odváděl od cíle s oprávněnou hrdostí.

„Čtvrté kolo vyhrál mladý španělský hřebec Red, který kurs prošel bezchybně ve výborném čase 84,3 sekundy. Tohoto koně lze směle nazvat překvapením letošního ročníku,“ rozplýval se nad Redovými kvalitami hlasatel. „Těsně za ním se umístil hřebec Sager z českého chovu, který sice prošel kurs rovněž bez chyby, ale v čase 89,4 sekundy. Na třetím místě se umístila vraná klisna Roma z Itálie s jedním trestným bodem a časem 85,3.

Celkové průběžné pořadí pátého ročníku European Breeders Cupu slibuje, že poslední, páté kolo bude opravdu napínavé. Se shodným průměrem půl trestného bodu i časem 91,9 se totiž o první místo dělí vítězové právě skončivšího kola: vítěz minulého ročníku Sager a stoupající hvězda evropského nebe, nadějný Red.“ Komentátor se odmlčel a okolo kolbiště zavládlo nepřirozené ticho.

„Páté kolo bude tedy soubojem těchto dvou hřebců, neboť jejich odstup od zbytku soutěžících je značný. Můžeme se nepochybně těšit na zajímavý souboj, neboť v pátém kole jim půjde o hodně.“

Konkrétně o prdel, pomyslel jsem si cynicky. Komentátor rozebíral šance našich soupeřů v boji o bronzovou příčku, ale ty mne nezajímaly ani za mák. V podstatě poprvé jsem měl šanci si Reda pořádně a v klidu prohlédnout, protože předtím nás vždycky někam hnali.

Podíval jsem se jeho směrem přesně ve chvíli, kdy jeho napadlo totéž. Naše pohledy se setkaly a mne nenapadlo nic lepšího, než se na něj prostě usmál. Na chvíli ztuhl, ale pak se usmál také.

„Nic osobního,“ pochopil jsem ten pohled. Sice nás postavili proti sobě, ale oba jsme vlastně na stejné lodi. Dnešní večer může skončit všelijak, ale my jsme koně, šachové figurky v rukou našich pánů a hráčů.

Red odvrátil svůj pohled a já si ho prohlížel a snažil se nezaujatě hodnotit jeho šance. Byl mladší než já, a popravdě, celkem hezký. Jeho červený postroj dobře ladil s barvou jeho opálené kůže, vypadal hezky, ale přitom stále pracovně. Byl na rozdíl ode mne bosý, patrně byl na běhání na pláži trénovaný.

Mario, jeho cvičitel, byl o půl hlavy vyšší a celkově robustnější postavy. Pozorně poslouchal projev komentátora a bezmyšlenkovitě švihal špičkou bičíku o své jezdecké boty. Stopy tenkého bičíku bez plácačky byly vidět v podobě naběhlých proužků na zadku jeho koně.

Kdybych si mohl prohlédnout sebe, asi bych byl Redovým pravým opakem. Jestliže on by jako kůň v sobě měl určitě arabskou a dostihovou krev, já bych typově patřil mezi chladnokrevná plemena. Spíš než rychlostí a pružností bych vítězil zkušeností a rozumem. Moje světlá pokožka suchozemce kontrastovala s tmavě hnědou pracovní barvou postroje.

Prostě nedokážu být objektivní, ale moje jezdkyně zářila krásou i mezi všemi ženami, které se snažily být žádoucí a sexy za použití všech prostředků. Včetně těch, které by byly mimo tento čas a místo pokládány za zcela nemístné. Michaela zářila tím více, že se o to nesnažila. Na nic si nehrála, přivedla prostě na závody svého koně, s cílem zvítězit, pokud to půjde.

Ve svých hnědých westernových botách, klasických modrých džínsech a napůl rozepnuté košili se semišovým zdobením by se stejně dobře hodila na westernové závody skutečných, čtvernohých koní. V ruce držela mé otěže a na zápěstí se jí houpal za poutko pověšený obyčejný jezdecký bičík se širokou plácačkou, který používala, i když občas doopravdy jezdila. Jeho stopy byly viditelné i na mé zadnici.

Pokud by se někdo díval pozorně, určitě by si všiml, že na pevně utaženém širokém řemenu, zaříznutém mezi půlkami, je navlečený výmluvný kroužek. Mohl by se též domýšlet, že jím uvnitř držený umělý penis je jedním z důvodů, proč je těsná kapsa v přední části postroje napnutá k prasknutí.

Kdo by se ale díval opravdu pozorně, odhalil by, že mnohem zásadnější vliv než kus mrtvého plastu má jedna dívka, na které lidský hřebec visel pohledem.

Čas se zřejmě inspiroval našimi výkony a cválal tak rychle, že přestávka před posledním kolem uběhla zdánlivě v jediném okamžiku a znovu jsem stál na startu.

Odrazil jsem se a běžel jsem, skákal přes překážky a letěl tak rychle a dokonale, jak jsem jenom dokázal. Chtěl jsem vyhrát. Ne kvůli strachu z biče, ne kvůli tomu, abych nemusel Redovi podržet. Chtěl jsem vyhrát, protože to je, k čemu jsem byl stvořen. Snaha být dokonalým závodním koněm, kterého budou lidé obdivovat, tleskat mu a jeho paní na něj bude právem hrdá.

Žádné z překážek jsem se ani nedotkl, nedostal jsem žádný trestný bod. Když mne moje cvičitelka odváděla z kolbiště, hlasitě jsem oddechoval, hrudník stažený řemeny postroje, ale byl jsem si jist, že jsem podal ten nejlepší výkon, jakého jsem byl fyzicky schopen. Ona to věděla také. Přikázala mi, abych si kleknul, postavila se těsně za mne, držela mne za ramena a v souladu jsme sledovali výkon mého konkurenta.

Ten se, bohužel, nenechal zahanbit. Létal nad překážkami a jeho pán ho ani nemusel pobízet, Red odskakoval přesně ve správnou chvíli sám, bez pomoci. I on chtěl vyhrát, a mohu se jenom domýšlet, co přesně bylo jeho hlavní motivací.

Red prošel parkurem bez chyby, stejně jako já. Kdo z nás vyhraje, kolo i celý závod, záviselo na dosaženém čase. A při dosavadní rovnosti našich výkonů to klidně mohlo záviset na tom, jak rychle se rozhodčímu podaří zmáčknout tlačítko na stopkách.

Mario se svým koněm přišel mlčky vedle nás, přikázal Redovi aby si kleknul a ve stejné poloze jako my čekal na vyhlášení výsledků. Po očku jsem Reda sledoval: stejně jako já byl zpocený, ale hlavu měl sklopenou a díval se do země. Že by tušil, že byl pomalejší a prohrál?

V reproduktorech zapraskalo. „Dámy a pánové, oznámení výsledků letošního European Breeders Cupu bude o několik minut opožděno, kvůli poradě komise rozhodčích.“ V obecenstvu to zašumělo: pohár chovatelů přece jenom není Derby, aby se řešily detaily…

„Vyhlašujeme výsledky pátého kola European Breeders Cupu. Kurs bez trestných bodů prošel a v čase 90,2 sekundy zvítězil Red, hřebec ze španělského chodu. Na druhém místě se umístil český Sager, s časem 90,3 sekund.“

Desetina sekundy. Zkurvená desetina sekundy. Život je nespravedlivý a bohové se asi opravdu dobře baví.

Samozřejmě nás slavnostně dekorovali. Red dostal žlutou kokardu pro vítěze. Mně připnuli na ohlávku bílou a červenou dostala již zmíněná klisnička Roma. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že je opravdová škoda, že se Redovi nedostalo té červené, která by mu lépe seděla ke jménu i k barvě postroje.

Nevěděl jsem, kdy chtějí naši povedení vlastníci zrealizovat výsledek sázky, ale do stájí nás odvedli okamžitě. Byla ve mně malá dušička, když jsme bez zastavení minuli náš box a pokračovali dál do hloubi stáje.

Ani sám nevím proč. Po fyzické stránce nemůže „podržet chlapovi“ být horší, než mé zážitky s análním kolíkem, případně připínacím penisem mé cvičitelky. Ale mentálně je to jaksi něco jiného, a to jeden podvědomí nevysvětlí.

Navíc jsem v hloubi duše cítil, že moje prohra není spravedlivá. Byl bych ochoten přijmout jakýkoliv trest, kdyby byl můj výsledek byl způsobem moji chybou. Ale rozdíl jediné desetiny sekundy, nejmenší možný…

Zavedli nás do Redova boxu. Paní mne přivázala za ohlávku a spoutala mi ruce za zády a Mario se stejně postaral o svého koně. Michaela mne popleskala, vyměnili si se Španělem pár vět a odešli.

Stáli jsme s Redem přivázaní, každý ve svém rohu boxu. Uvědomil jsem si, jak absurdní bude, že svůj první homosexuální zážitek zažiji s někým, s kým jsem se ani nepozdravil. Teď už se to napravit nedalo, udidlo mezi zuby spolehlivě zhatilo jakoukoliv komunikaci, navíc je otázka, zda Red umí anglicky, já španělsky určitě ne.

Hřebeček navíc nevypadal, že by na jakoukoliv konverzaci měl náladu. Otočil jsem se, nakolik mi úvaz dovolil, a prohlédl si ho. Stál otočený zády ke mně, s hlavou opřenou v rohu o zeď. Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by se radoval z vítězství. Hlavou mi blesklo, že mu možná jeho nečekaná „výhra“ dělá stejné, ne-li větší starosti, než mně moje prohra.

Dvířka boxu se otevřela a vrátil se Mario, následovaný mou paní. Pronesl směrem ke svému hřebečkovi několik vět ve španělštině. Michaela mi to vysvětlila: „přemýšleli jsme, jak vás spářit dostatečně hygienicky… a bezpečně. Nasazovat Redovi kondom by bylo docela komplikované, tak mu Mario pořídil slušivé latexové slipy s návlekem na penis.“

Viděl jsem je, byly stylově červené. „Bohužel,“ pousmála se Michaela, „měli jenom s kolíkem vzadu, takže si to Red pořádně užije.“ Odvázala moje otěže a vyvedla mne ven z boxu: „tady by nebylo dost místa, a nechceme přece, aby vás omezoval nedostatek prostoru.“

Odvedla mne do většího boxu, kde jsem se musel přehnout přes balík slámy. Byl tak akorát vysoký a musel jsem se přehnout přes roh, takže výsledkem bylo, že jsem stál s vystrčeným zadkem a roztaženýma nohama, zatímco sláma mě píchala do prsou. „To budu opíchanej nadvakrát, zepředu i zezadu,“ pomyslel jsem si ironicky.

Moje jezdkyně mi mezitím připoutala pouta u kotníků k páskům, jimiž byl balík svázán. Ruce mi odepnula od postroje a přivázala natažené k dalšímu pásku. Pak mě popleskala po příhodně vystrčeném zadku, odepnula mi spodní část postroje a vytáhla kolík, který tam už pěkných pár hodin vězel.

Slyšel jsem kroky z uličky a podle cinkání postroje jsem poznal, že asi jeho jezdec přivádí Reda. Zhluboka jsem si povzdechl a zavřel oči. Vzhledem k tomu, že jsem stejně viděl jenom nabílenou zeď před sebou, o mnoho jsem nepřišel.

Za mnou se odehrával jakýsi rozhovor ve španělštině. Pak se ozvalo plesknutí – dlouholetá praxe mi umožnila identifikovat ho jako pobídnutí bičíkem.

Cítil jsem, že ke mně Red velmi těsně přiblížil, cítil jsem, jak z něj sálá teplo. Ozvala se série dalších plesknutí. Red se ke mně zezadu přitisknul, cítil jsem hladký latex jeho červených slipů, ale zároveň to, že jeho penis vůbec není ztopořený. Slyšel jsem další konverzaci ve španělštině a pak jsem slyšel, že Reda odvádějí ze stáje. Nebyl jsem si jist, zda mám být zklamaný a nebo potešený.

Chvíli bylo ticho a pak Michaela poznamenala: „no, tenhle vtip nám teda nevyšel.“ Pak odešla a o čemsi se dohadovala s Mariem v chodbě. Za pár minut se vrátili všichni tři a byl jsem odvázán: „Ačkoliv se Red vymlouvá, že nemůže na povel ošukat kluka, kterého nezná,“ řekla už zase s úsměvem Michaela, „myslíme si, že to je vaše společná koňská sabotáž. Takže jsme se rozhodli, že vám umožníme se trochu poznat, abychom mohli tuhle sázku příští rok zopakovat.“

Moje paní se odmlčela a chvíli mluvil zase Mario. Předpokládám, že totéž sděloval svému rozpačitému hřebečkovi.

„Takže abychom tě neošidili o ten vyšoustanej zadek, zaběhnete si oba dva pětadvacet koleček s kolíkem v zadku, a pak dostanete svorně pětadvacet ran na holou, abyste se lépe poznali, nezáviděli si a tak dále.“

Zalapal jsem po dechu. Věděl jsem, že tady mají „koňotoč" na provádění koní; pětadvacet koleček na něm – je-li nastavený na rychlé tempo – je docela dost, i když jsem odpočatý, natož po celém dni stráveném v postroji a skákáním přes překážky.

„Takže to nebudeme zbytečně odkládat a rovnou se na to vrhneme. Takže se tady zpátky přehni, koníku…“

No poslechl jsem, samozřejmě že ano. Paní mne poplácala po zádech a připnula mi zpět spodní část postroje, tentokráte s tím větším kolíkem. Zajel do mého zadku jako po másle, bylo vidět, že půldenní aplikace předchozího přinesla své ovoce.

Byli jsme vyvedeni před stáje a za uzdu připoutání k ramenům „koňotoče“. Pokud to neznáte, tak to je zařízení na provádění koní – skutečných ne lidských. Má několik ramen, na způsob kolotoče nebo otočného sušáku na prádlo. K nim se kůň, nebo několik koní, připne za uzdu a zařízení se za pomoci elektromotoru uvede do chodu. Rychlost lze plynule regulovat.

K tomuto zařízení jsme byli oba přivázáni a moje paní ho zapnula a postupně zvyšovala rychlost. Stoupli si s Mariem po obvodu kruhu a jak jsme kolem nich probíhali, občas nás jeden nebo druhý švihnul přes zadek s pokyny ve stylu „kolena výš!“

Mám podezření, že nás tam nechali běžet déle, než vyhrožovali. Potvrdit to nemohu, protože kvůli vyčerpání jsem se brzo přepnul do „koňského“ režimu: přestal jsem myslet, vnímal a plnil jenom povely. I když pro mne znamenaly, že jsem sám sobě způsoboval nepohodlí. Vnímal jsem rytmus kroků, neúprosné hučení elektromotoru a stejně neúprosné zajíždění trestného kolíku mezi moje půlky s každým krokem.

Že náš trest končí, jsem zaznamenal podle zvuků pomalu se snižujících otáček elektromotoru. Za chvíli jsme s Redem stáli, každý u jiného ramene a zhluboka jsme oddychovali přes udidlo, pořádně prohnaní a zpocení.

Naši majitelé nás díky bohu nechali odpočinout, vyndali nám udidla z úst, takže jsme se konečně mohli pořádně nadechnout a sice důsledně, ale pomalu, nás prováděli. Všiml jsem, si, že po tomto zacházení se na Redovi projevilo silné vzrušení, dobře viditelné přes tenoučkou vrstvu rudého latexu. Možná ho, stejně jako mne, kombinace análního kolíku a fyzické námahy vzrušovala.

Kráčel přede mnou a měl jsem možnost ho tudíž pozorovat. Zatímco já jsem byl stále pevně sešněrovaný v postroji, on byl – až na latexové slipy – zcela nahý. Pozoroval jsem jeho snědá svalnatá záda, po nichž stékal pot a říkal si, že příští rok bych se měl zatraceně snažit vyhrát.

Když se náš dech a tepová frekvence vrátily do normálního stavu, rozhodli se naši jezdci náš trest dokončit. Pochopil jsem také, co moje velitelka myslela tím „abychom se lépe poznali“. Přivázali nás totiž oba dva čelem k sobě k jednomu ramenu koňotoče. Dva nahé, zpocené, vyšoustané hřebečky, takže nám nezbylo, než se opřít jeden o druhého a cítit každý záškub našich svalů. A těch záškubů bylo pětadvacet, protože tentokrát slib dodrželi, počítal jsem to.

Když výprask skončil, Michaela nás chvíli pozorovala, pak vymotala z držáku na zdi hadici a začala naše zpocená těla skrápět studenou vodou. Což je ostatně dobrý důvod pro to, aby se koňské závody konaly v parném létě, bylo to příjemné, i když bylo relativně pozdě večer. Pak nás odvázali a moje jezdkyně mne opláchla ještě jednou a důkladněji.

Pak mě dost vyčerpaného a úplně nahého odvedla do boxu. Bez vyzvání jsem se svalil na hromadu sena, pro dnešek jsem toho měl fakt dost. Michaela mě chvíli pozorovala, pak přes moje mokré tělo přehodila koňskou deku, sedla si vedle mne a opřela se mi o bok.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle spolu leželi, ale dost na to, abych se trochu vzpamatoval. Naznal jsem, že doba mé koňské role skončila, a hlavně jsem chtěl své lásce poděkovat za všechnu něžnost i krutost, které se mi dnes dostalo.

Zvedl jsem se a políbil ji mezi vlasy.

Zabroukala: „Byl jsi skvělej, hřebečku.“

„Ty jsi byla taky skvělá, koňačko.“

„Nezlobíš se na mne?“

„A za co?“

„Že jsem tě navezla do té sázky.“

„Vůbec ne, navíc o poctivost jsem nakonec nepřišel, ne?“ usmál jsem se.

„Co není, může být napřesrok!“

Vydal jsem ze sebe jakýsi neutrální zvuk, který mohl být stejně tak souhlasem jako nesouhlasem.

„S kým ses to tady v poledne pohádala?“ měl jsem konečně možnost položit otázku, která se mne něco natrápila.

„Ále,“ ušklíbla se. Jedna ženská po mně chtěla, abych jí tě půjčila, pro její subinku. Tu ponynku, co běhala hned po tobě, číslo šest.“

To by mnohé vysvětlovalo. Jenom by mne zajímalo, co jí moje drahá polovička provedla, že nakonec odstoupily ze soutěže.

„Nedala mi s tím pokoj, nedovedla pochopit, že to nechci dovolit. Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale nějak to nešlo. Nakonec mi řekla, že jsem divná, že mi tak záleží na chlapovi, co je ‚jenom otrok‘.“ Zle se uchechtla: „když jsem si v poledne šla pro věci, tak už mi ruply nervy, a jak jsem držela v ruce bičík, švihla jsem ji přes obličej. Měla tam krásnou rudou stopu a asi si s tím netroufla mezi lidi.“

„No nazdar, ty jsi teda číslo.“

„Žádná ženská mi nebude krást mého hřebečka,“ zabroukala skoro až kočičím způsobem, „kdybych se dozvěděla, že nějakou máš, oči bych jí vydrápala.“

„Proto jsi taky tak vyjela na tu Joanne, nebo jak se jmenuje?“

„To víš, že jo. Bylo to hned potom. Navíc ty jsi projel to kolo…“

„A když už jsme u toho, že bych měl ošukat Reda nebo on mne, to by ti nevadilo?“

„Hm, ani ne,“ zamyslela se Michaela. „Je to chlap, to pro mne není konkurence. Docela ráda bych se na vás podívala, doufám, že to příští rok vyjde.“

No vida, tu máš čerte kropáč.

„A nevadí ti, že jsme to letos prohráli?“

„Příští rok to napravíš. A pro mne jsi stejně nejlepší,“ zabroukala.

To mi dodalo. Za celý ten den, kdy jsem byl neustále proháněn, šoustán do zadku, mrskán a bůh ví co všechno, jsem byl neuvěřitelně nadržený a neuspokojený. Chytil jsem Michaelu a pevně se k ní přitiskl, musela cítit mé ztopoření přes svoje kalhoty.

„Ale, hřebeček je nadrženej,“ usmála se. „Za ten svůj výkon si pravda odměnu zasloužíš. A já taky, když už na to přijde.“

Rychlými a úspornými pohyby se začala svlékat a mé vzrušení se ještě znásobilo, když jsem sledoval její krásné nahé tělo. Chtěl jsem se zvednout, ale zarazila mne: „jenom zůstaň pěkně ležet na zádech. Mám takovýho pěkného hřebečka a ještě jsem se na něm ani neprojela.“

Obkročmo na mne nasedla a pevně mě stiskla koleny. Po celodenní akci její „jízda“ ani nemusela trvat dlouho, ale bylo vidět, že předchozí dění navnadilo nás oba, takže jsme byli na samém pokraji vzrušení.

Zhluboka se nadechla, vykřikla a položila se na mne: „Stejně tě miluju, lásko.“